Medailonek
Holubice beru jako svůj domov a domov našich dětí.
Jako kluk z centra jsem matku měst a nálad tvrdošíjně odmítal opustit. Následně jsem však jako každý slušný manžel podlehl manželčině tlaku a vydal se i s rodinou za „klidnějším“ životem za Prahu.
Volba padla shodou náhod na Holubice a jak se ukázalo, i tentokrát mě má šťastná hvězda nenechala na holičkách. Do místního světa jsem i díky fotbalu vplul a časem vzal Holubice úplně za své.
Nyní už beru Holubice jako svůj domov a domov našich dětí. I proto bych chtěl pomoci při jeho dalším rozvoji.
Kandidaturu našeho hnutí neberu jako soupeření místních a nově příchozích, ale jako zdravou konkurenci, která k životu patří a nutí nás snažit se zase o trochu víc. V tomto případě ve prospěch Holubic a jejich obyvatel.